neděle 13. srpna 2017

Ohlédnutí za druhým ročníkem

2 roky. Třetina studia. 104 týdny ve střehu. 730 dní pocitu nekonečné hlouposti. 17 520 hodin boje o místo na medicínském výsluní. Z toho 500 hodin spánku. 1 051 200 minut pocitu marnosti a sebezpochybňování. 63 072 000 vteřin na medicíně. Hodiny běží dál. Doufám, že se nezastaví. 

16. červen, horké odpoledne
Abych nezapomněl. Dnes je to přesně rok, co jsem odcházel s podepsaným indexem z anatomie. Svět je barevný. A já včera prožil pár hřejivých okamžiků, které si pečlivě uschovám jako veverka oříšky na nadcházející novosemestrální cynická rána. K jednomu z nich přispěla kamarádka, nyní už hrdá druhačka, která mi sdělila, že to, o co se tady většinu času snažím, má svůj význam. Koneckonců i ona chtěla s medicínou praštit, když přišlo první zakodrcání. Neudělala to. A je za to ráda. A já jsem rád za ní. Je to taková ozvěna výkřiku do tmy. Zpětná vazba. Ty čísla sledovanosti v zápatí stránky získavají svoje tváře. Víte, že jsou to reální lidé, kteří mají své problémy a radosti a rozhovor s nimi vždycky stojí za to a obohatí vás. Když jsem zakládal stránku před dvěma lety, nemyslel jsem si:
1. že ji bude někdo číst
2. že ji bude někdo číst pravidelně
3. že anonymita je strašně křehká věc
4. že mě to psaní neomrzí
Cestu z fakulty mám zmáknutou několika trasami, které volím podle nálady a fyzicko-psychického rozpoložení. Jedna vede kolem školky na Foerstrově ulici. Vykračuju si, dívajíc se do mobilu. Najednou slyším zpoza plotu klučinu: "Dobrý den, nechtěl byste kamínek pro štěstí?" Rozhlídnu se kolem, jestli to opravdu myslí mě, ale vzhledem k tomu, že vepředu ani vzadu nikdo nestojí a klučina se kouká mým směrem, myslím, že je to vcelku jasné. Proč ne. "Který bys mi doporučil?" zeptám se s úsměvem a vidím, jak se dětské očka rozzáří, že konečně někdo z kolemjdoucích chce hrát jeho hru. "Tak třeba tady tenhle?" ukazuje mi skoro celou kočičí hlavu, kterou by se dalo rozbít nejedno okno či výkladní skříň. "A menší štěstí, které bych mohl nosit v kapse by nebylo?" "Tak co tenhle?" A odcházím s kamínkem. Doufám, že mi to štěstí přinese, pokud neudělám mikru v předtermínu s kamenem v kapse, to dítě si to vážně odskáče! :-) Anebo zkoušející? Budu mít přece v kapse kámen...

Stačil pouze červenec a srpen s částí září, které někdo strávil válením se na sluníčku a někdo válením se na stole knih... na to se historie neptá, a z prváků se stali druháci. Neprojevil se u nich jen profesní posun
(víceméně si stejně už nikdo nepamatuje co se nachází v sinus tarsi nebo co vede anterolaterální systém, z biologie si odnášíme možná něco jako p53 a biofyzika? To se vážně někde učilo?) 
O jakém posunu to vlastně mluvím? Každopádně došlo ke změně psychomotorických návyků:
prvák je rád, že si může na sebe oblíct bílý lékařský plášť
druhák je rád, že se v tom tlustém plášti nemusí zbytečně potit
prvák je nadšený, že si koupí skalpel na mrtvoly
druhák je nadšený, že si koupí fonendoskop na živé
prvák hýří zážitkami z pitevny
druhák hýří zážitkami s pacienty
prvákovi histologie nevadí
druhák histologii proklíná
prvák poslouchá vedoucí cvičení na slovo a pipetuje vodu pomalu i s ochranným štítem
druhák se nezalekne ani krve ani slin, rukavice si bere pouze na vyšetření okultního krvácení
prvák má letní semestr za trest, že šel na medicínu
druhák má letní semestr za odměnu před třťákem
prvák ví, že nic neví
druhákovi to pořád připomínají vyučující, i když to sám dobře ví
prvák voní po formaldehydu
druhák po Jägermaisterovi
prvák jde do kolen, když slyší oslovení, pane doktore
druhákovi začne na praxi docházet, že mu hrozí stejné oslovení

Kdybych měl nějak v krátkosti komentovat předměty, které jsme absolvovali za posledních 30 týdnů studia, shrnul bych to (výjima propedeutiky) třemi větěmi: "Škola vám sama o sobě nic nedá. Nic vás nenaučí. Co se nenaučíš sám, to nemáš."
Histologii se učíme pro embryologii a až díky embryologii začne dávat anatomie smysl, proč je tomu tak a ne jinak. Biochemii se učíme pro zkoušku. Na to, co z biochemie budeme potřebovat pro praxi by stačil víkendový seminář, avšak bez biochemie by se blbě zvládala fyziologie a bez fyziologie není šance udělat patfyz. Stačí v jednom místě zakodrcat, vynechat něco a vrátí se vám to jako bumerang.
Celou dobu vynechávám neuro-;z neuroanatomie jsem potáhl cévní zásobení; neurofyziologii jsem si nepotáhl vůbec; u neuropatofyziologie jsem ten centrál ukecal, ale pak přišla neurologie a mě došlo, že tady se tomu centrálu už asi nevyhnu...
-odposlechnuto někde a někdy na fakultě
Prošli jsme si celou plejádou předmětů, abychom konečně začali studovat medicínu. Po propedeutice se nám otevírá brána vnitřního lékařství dokořán. Po základních výkonech možná hnedka napoprvé u někoho zajistíme žílu. Fyziologie vysvětlí třeba taje ženského orgasmu. *je to lež, ženským se porozumět nedá*



13. srpen, podvečer
Chválím se. Napsat jeden článek mi trvalo s trochou optimismu necelé dva měsíce. Kdybych vyvinul ještě o něco méně aktivity byl by ze mě kámen. Snad se mi podaří sebrat dostatek životního optimismu a sepsat pár řádků o předmětech o něco rychleji, jinak reálně hrozí, že i letošní prváci dříve odpromují...
Když přemítám nad posledními řádky, myslím na všechno, co mi minulý rok připravil - od nových přátel, zářitků, zkušeností až po hromadu příležitostí, kterých jsem se s chutí chopil... a říkám si, že pokud bude ten nadcházející rok alespoň z poloviny takový, nebude to takové zlé, kruté a velmi pomalé umírání s chutí bouchat na dveře studijní referentky s pláčem, že kvůli tomuhle jsme se naverbovat nenechali.
Užívejte a dýchejte svobodu moji milí. Ještě nás čeká adapťák a Prvákoviny!

4 komentáře:

  1. Strasne dlouho jsem na tenhle clanek cekala. Bala jsem se, zes zemrel nebo tak neco... :D
    Bude i clanek o adaptaku (pokud jsi tam byl, ale predpokladam, ze byl)?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je od tebe hezké, že se tak zajímáš o mé zdraví. :D Nevím jestli má vůbec cenu psát o adapťáku z pohledu organizátora. :) To víš, že byl. Takovou parádu si nemůžeš nechat ujít.

      Vymazat
  2. Trefné, naskočila mi husí kůže, když sestřička říkala pacientovi na praxi, že mu změří cukr tady paní doktora... 😅 :D
    A na propedeutiku se těším, my ji máme až ve tretaku. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímavý článek. Skoro každému se někdy stane, že dospěje do bodu, kdy váhá, zda má vůbec smysl pokračovat, jestli to vlastně všechna ta dřina není na houby. Vzdát se je snadné, ale pokud to člověk překousne a pokračuje dál, tak to nakonec zvládne a má z toho mnohem lepší pocit, než prostě utýct. Nedávno mi na youtube vyskočilo video, kde se lidé rozčilovali, že je škola na houby, nic je tam nenaučí a když už jo, tak jen znalosti, které časem stejně nebudou potřebovat. Myslim si ale, že o tomto škola není. Škola nás učí, jakým způsobem se učit. Až člověk vyjde ze školy, tak se hodí, vědět, že s trochou píle se může naučit sám nějakou věc, pouze z knih ve volném čase a bez toho aby jej někdo vodil za ruku. Naučit se učit, je mnohem lepší než naučit se jen něco co v daný okamžik chci. Když se např. naučím němčinu, tak je to fajn, protože si mužu pokecat něměcky. Pokud se ale naučím, jak se učit němčinu (cizí jazyk), tak se pak mohu časem sám naučit i spousty jiných jazyků a to je fajn. Věřím tomu, že i biflování se tisícovku nepotřebných dat jak básničku má své opodstatnění. Mozek je díky tomu ve stresu a ví, že musí máknout. Beru to jako takový trening. Když jde člověk do posilovny zvedat těžké váhy, tak taky ví (nebo alespoň tuší), že v realném životě v tak krkolomné poloze nebude zvedat tak těžkou činku. Takže i zdánlivě zbytečné biflování beru jako určitou formu cvičení.

    OdpovědětVymazat

Zkuste se nějak podepisovat. Kdo se má v těch anonymech pak vyznat při odpovídání. Dík! :-)